Neznámý Kazachstán: geologické poklady, fotografův ráj

Do Kazachstánu (na rozdíl třeba od sousedního Kyrgyzstánu) mnoho turistů nemíří, a při vyslovení názvu tohoto státu si asi většina lidí vybaví nedozírné roviny nudných stepí. Přitom tato středoasijská země ukrývá několik míst, kde si fotograf může připadat jako v ráji.

Barevné skály

Národní park Altyn-Emel, jehož název v překladu znamená „Zlaté sedlo“, zabírá 4 600 km2 převážně vyprahlé země na jižním okraji Džungarského Alatau, asi 250 km severovýchodně od Almaty. Turisté zde míří obvykle na několik relativně snáze dostupných míst: k neuvěřitelně pestrobarevným kopcům Aktau a Katutau, na zpívající písečnou dunu a k archeologickému nalezišti Bešatyr.

Národní park byl založen v roce 1996 a jeho návštěva se neobejde bez registrace a vyřizování nejrůznějších formalit ve „vesničce střediskové“ Bašši. Po zaplacení vstupného a dalších poplatků mohou turisté vstoupit na území národního parku jen přes den a s průvodcem, v krajině se nesmí volně pohybovat ani nocovat. Altyn-Emel tvoří kamenitá vyprahlá země v nadmořské výšce okolo 1 000 m n. m., nad obzor se zvedá nedaleký Džungarský Alatau a nižší skalnaté kopce. Svou krásou jsou známé zejména pohoří Aktau a Katutau.

Kopce Aktau do svého okolí září odstíny červené, bílé i růžové barvy. Tvoří je mořské sedimenty, díky nimž je Aktau vyhledávanou paleontologickou lokalitou. Běžného návštěvníka kromě velkých krystalů různých minerálů (třeba jaspisu nebo bílého křemene) zaujmou hlavně erozí různě ohlodané pestrobarevné vrstvy, tvořené usazeninami písků, jílů, sádrovců a prachovců.

Další velkou atrakcí národního parku je zpívající duna. Pás písčitých kopců se táhne na délku kilometru a půl a své okolí převyšuje o 300 metrů. Turisty přitahuje zejména hluboký dunivý zvuk, který duna docela často vydává. Způsobují jej přesýpající se zrníčka písku, ať už za to může vítr nebo turisté sjíždějící prudké svahy. Zvuk je překvapivě hlasitý a ze všeho nejvíc připomíná bručení motoru vrtulového letadla.

Více informací + praktické rady pro návštěvu

Kazachstánský Grand Canyon

Asi 150 kilometrů dlouhý kaňon řeky Šaryn leží asi 200 kilometrů východně od Almaty nedaleko kyrgyzských hranic. Voda se zde zařízla až několik set metrů hluboko a tak není divu, že místní jej hrdě přezdívají kazachstánským Grand Canyonem. Z celé délky kaňonu turisté navštěvují asi nejhezčí část, nazývanou Dolina zámků. Tento kaňon vytvořil jeden z dnes již vyschlých přítoků řeky. Právě zde se k nebi tyčí nejvíce bizarních skalních útvarů.

Řeka Šaryn se do zdejších vrstev začala zařezávat asi před několika tisíci let, ale horniny v kaňonu odhalené jsou mnohonásobně starší. Na dně kaňonu leží černé vulkanity, mající původ v lávových tocích z erupcí sopek před 280 miliony let. Mezi jemnějším sedimentem lze objevit i velké sopečné pumy, vyvržené při sopečném výbuchu.Na nich leží výrazně mladší říční štěrky, přinesené z nedalekých hor při jejich růstu. Nedaleký masiv Torajgirských hor – jeden z hřebenů Ťan-Šanu v Kazachstánu – je stejného stáří jako lávové proudy na dně kaňonu, avšak později (asi před tisícem let) byl vyzvednut podél zlomu.

Území kaňonu spolu s okolní krajinou na hranicích Ujgurského, Rayimbekského a Enbekšikazašského regionu Almatské oblasti je od roku 2004 vyhlášeno národním parkem nejen pro skalní útvary, ale také historické a kulturní dědictví se zachovanými pohřebišti.

Více informací + praktické rady pro návštěvu

Žulový maják v kazašské stepi

Okolí jezera Balkaš představuje typickou kazachstánskou krajinu, jakou si asi většina z nás představuje: nekonečná rovná suchá step, protkaná silnicemi rovnými jako přímka. Z rovin zde ale vystupuje vysoký žulový masiv, viditelný zdaleka a za západu slunce rudě žhnoucí jako opravdový maják. Z geologického hlediska jde o pluton, tedy obrovské těleso tvořené pod povrchem ztuhlou lávou. Žula Bektau-ata byla datována do období na přelomu karbonu a permu, tedy svrchních prvohor. Hornina je tedy téměř 300 milionů let stará.

Během milionů let eroze okolní méně odolné horniny odnesla, a tak žulový masiv vystupuje nad povrch. Nejvyšší bod Bektau-ata své okolí převyšuje o půl kilometru a dosahuje nadmořské výšky 1 185 m n. m. Stejně jako krajiny krasové, i žulové se vyznačují charakteristickými tvary a útvary, často velmi bizarními.

Najdeme zde zkamenělé záclony, vodním proudem vyhloubené a dokonale kruhové evorzní hrnce, tafoni, obří šupiny nebo viklany působící dojmem, jakoby měly co nevidět spadnout.

Zvláště krásné je místo navečer: paprsky zapadajícího slunce postupně olizují menší a menší část žulového masivu, který zároveň mění barvu od žluté přes oranžovou a rudou po červenofialovou. Bektau-ata leží stranou zájmu většiny turistů a po pohoří o rozměrech několika čtverečních kilometrů prakticky nevedou cesty, a tak je jeho průzkum docela dobrodružným lezením přes skalní hřebeny a údolí.

Více informací + praktické rady pro návštěvu