Na lovu za zeleným světlem - část 2

Další a snad i moje nejúspěšnější výprava za polární září, se konala dva týdny poté, co jsem polární záři viděl poprvé v životě. To jsem se vydal k ledovcové laguně Jokulsarlón, kde jsem sice předtím již dvakrát byl, ale vždycky za ne zcela ideálních podmínek. Navíc tentokrát byla slibná kromě předpovědi počasí i předpověď solární...

Stanoval jsem přímo vedle laguny, abych to měl v případě vypuknutí nebeského divadla co nejblíž k ledovým krám, což je ideální doplňek na fotky k polární záři. První noc jsem sice auroru na vlastní oči ještě neviděl, zato fotoaparát ji na pár snímcích slabě zaznamenat zvládl (viz předchozí obrázek). To co se však dělo druhou noc byly doslova fotografické a zážitkové orgie. Předpověď pro viditelnost polární záře hlásila stupeň 4, tedy nejvyšší, jaký sem za pobyt na Islandu zaznamenal, a vyplnila se stoprocentně.

Záře kouzlila na obloze něco přes čtyři hodiny, tentokrát se však nejednalo pouze o zelený závoj, ale o různé fosforeskující tvary a vlnění doplněné ze začátku i o zapadající Měsíc. Snažil jsem se tuto nádheru vyfotit na všechny možné způsoby a myslím, že se mi to i relativně úspěšně povedlo. Velmi mi pomohl tip, o kterém jsem se dočetl na internetu, a sic že jsem osvětloval jednotlivé ledovce během dlouhé expozice baterkou, resp. čelovkou. Ledové kry tak dostaly zajímavý světelný nádech a mohly tak na fotografiích hezky vyniknout.

Toto vše skončilo v podstatě až ráno, kdy zelené světlo na obloze přešlo plynule v šero před východem Slunce. Musím však přiznat, že ani tentokrát se tato podívaná neobešla bez velké náhody. Ještě přes den jsem si totiž zašel do nedalekého parku Skaftafell zkusit výlet na ledovec. Cestou zpátky k laguně jsem měl v plánu stopovat, to však už večer kolem šesté hodiny nešlo tak lehce, jak jsem se nazdával. Po hodině bez úspěchu jsem se už smiřoval s tím, že budu muset stanovat někde u cesty. I tentokrát mě ale potkalo velké štěstí a na muj poslední pokus a zvednutí palce mi zastavil jeden místní stařík. Už za tmy mně vyhodil při laguně, kde jsem na předem ozkoušeném místě jen postavil stan a zalehl, abych si v noci mohl vychutnat to, co nastalo. Myslím, že fotky mluví za vše.

Po těchto dvou úspešných výletech (ten první popisuji zde) za polární září jsem jí byl tak ohromen, že jsem se na ní stal takříkajíc závislý a nedokázal se jí nabažit. Pečlivě jsem každý den kontroloval předpovědi a hledal zajímavé místa pro ještě zajímavější fotky. Celkově jsme i s kamarády vyrazili na noční dobrodružství ještě čtyřikrát, z toho třikrát jsme auroru skutečně i viděli a nafotili několik zábavných fotografií v kombinaci se světlem od baterky. Navíc byla dvakrát aktivita polární záře natolik silná, že byla dobře viditelná i přímo v Reykjavíku, metropoli plné světel, přímo z domu, kde jsem bydlel, takže se dalo doslova říct, že jsem ji spatřil za oknem „obýváku“. To sice trošku znehodnocovalo moje předešlé výpravy, kdy jsem za aurorou cestoval co nejdál od světel a civilizace, i tak to ale byly skvělé zážitky, které mi zůstanou v paměti napořád.

Islanďané samotní nejsou z polární záře na druhou stranu až tak odvázaní, ale asi se jim ani nelze moc divit, když se na ni mohou kouknout každý týden v zimě z ložnice. Ti podnikaví ji navíc spíš berou jako velice dobrý magnet na turisty a tedy i výnosný zdroj peněz. V zimě tvoří výlety za pozorováním polární záře k hlavním formám cestovního ruchu na Islandu. Zajímavostí je, jak mi řekl majitel cestovní agentury, kde jsem pracoval, že například z Japonska přichází většina turistů na Island právě v zimním období. Důvodem je to, že Japonci považují děti, které počnou v průběhu aktivity polární záře, za požehnané a obdařené mimořádným štěstím v životě. A tak v lednu a únoru přilétají na Island tisíce Japonek a Japonců, aby zde udělali první a významný krok pro budoucí štěstí jejich potomků. S nadsázkou se proto dá říct, že Island je vlastně jedna z mála evropských zemí, kde funguje sexuální turistika.

Info box 2:

Po předpověď polární záře jsem nejčastěji využíval webové stránky aljašského geofyzikálního institutu (http://www.gi.alaska.edu/AuroraForecast), který se výzkumu aurory dlouhodobě věnuje. Součástí jejich předpovědi bývá na každý den vždy několik mapek různých částí Země, zobrazující odhadovanou velikost a pozici tzv. aurorálního pásu, tedy oblasti, uvnitř které by aurora měla za vhodných podmínek být viditelná. Tento pás se každý den trošku pohybuje a mění, v zásadě však kopíruje polární kruh. Na mapce ho vidíme jako široké zelené pásmo.

Dále pak přínáší slovní předpověď „aurorální“ aktivity, s vyjmenováním míst, kde bude viditelná nejlépe. Poslední a velmi důležitou zložkou předpovědi je také síla nebo velikost aktivity, vyjádřená číselně na stupnici od 0 do 9. Z vlastní zkušenosti můžu říct, že auroru je možné vidět už při hodnotě 1, nejvíc jsem viděl a zažil stupeň 4 a to už se pod takovouto září dali opravdu skoro číst noviny. Na druhou stranu je nutné říct, že se pořád jedná pouze o předpověď a ta nemusí vždycky vyjít. Stalo se mi, že jsme tři hodiny jezdili a čekali, až se aurora zjeví, ale neúspěšně, a to i navzdory tomu, že předpověď hlásila právě stupeň 4. Faktem je i to, že polární záře není na obloze viditelná po celou noc a někdy se zjeví jen na dvě minuty, někdy na tři hodiny. Člověk proto nutně potřebuje i určitou dávku štěstí a je potřeba jednoduše být ve správnou dobu na správném místě.

Více informací o Islandu:

Více fotografií z Islandu naleznete na stránkách autora. David Varga působil na Islandu 3 měsíce v rámci pracovní stáže Erasmus a na jeho stránkách naleznete i cestopisy z dalších cestovatelských výprav a výletů. V případě bližších otázek o cestování nebo fotografování jej neváhajte kdykoliv kontaktovat.

Vytištěné fotografie naleznete do začátku června navíc ještě v Praze na výstavě islandských fotografií v Pitomé kavárně, kam jste srdečně zváni.