Honzo, fotíš ještě?

Pokud čekáte rady a triky, jak na ještě lepší fotografie, raději článek ani neotvírejte. Tentokrát je to spíš moje retrospektivní esej s úvahami o kreativitě a talentu a o neznámých počátcích mé cesty s fotoaparátem. 

Asi si říkáte, co blbnu, proč píšu retrospektivu ve 21 letech, co si to troufám, a že bych měl fotit ještě alespoň dalších deset let a držet hubu. Možná fakt přeháním a uznávám, že psát retrospektivu v mém věku je prostě troufalé. Ale nemůžu jinak. Vlastně jsem podobný text odkládal už několik let.

Hráze rybníka při východu slunce. Duben 2007. 

Často od svých známých, kamarádů i vzdálenějších rodinných příslušníků dostávám prostou otázku: ,,Honzo, fotíš ještě?“. Nejčastěji říkám, že už moc ne. Že spíš okrajově. Mají dobrý důvod se ptát. Za těch necelých 9 let, co se focení věnuju, jsem totiž fotil na své narozeniny, během státních svátků, na Štědrý den, na Silvestra, ráno, než jsem šel na 8 do školy, o svatém týdnu, na Velikonoční pondělí a tak dále. Nenapadá mě významný den, kdy jsem nebyl fotit. A to nemluvím o tom, že někdy mezi lety 2009 až 2011, kdy jsem focením nejvíc žil a kdy jsem (při zpětném hodnocení) udělal základ mého portfolia a pořídil několik mých nejlepších a dnes neopakovatelných záběrů, jsem fotil každý den. Přišel jsem ze školy, vzal foťák a šel fotit. Proč to všechno?

Snímek, který jsem nazval ,,Pocity". Dodnes jsem ho nikdy nikomu neukázal. Léto 2008.

Sám jsem na tuto otázku dlouho hledal odpověď. Uvědomil jsem si ji až poměrně nedávno, když mi při setkání u piva zhruba po roce od maturity na gymnáziu, kde jsem strávil osm let, spolužáci řekli, že jsem vlastně až do konce třeťáku byl dost mimo kolektiv a moc jsem se do něj nezařadil. Vzpomněl jsem si tehdy, jak jsem se styděl na prvním školním výletě v primě říct, že mě zrovna chytlo focení. Bál jsem se ponižujícího posměchu. Nebylo by to v tom roce ovšem poprvé. Jako ráčkující outsider jsem ho do té doby zažil bohužel dost. A najednou jsem měl možnost jít, něco vyfotit a pak to všem ukázat. Vytřít všem zrak!

Snímek ,,Letím!!!". Jaro 2009.

A tak začala moje cesta. Snil jsem o tom, jak to všem ukážu. Šlo to ovšem pomalu. Učil jsem se od kohokoliv a odkudkoliv. Stačil mi jeden nový drobný detail, který jsem se naučil a posunul mě dál. A každý den po návratu ze školy, jsem se metodou pokus – omyl učil, jak se manuálně nastavuje expozice a co znamená zlatý řez, o kterém jsem na internetu četl předešlý den. Taky jsem testoval nové filtry, které jsem si za kapesné kupoval. A krok po kroku byly mé fotky lepší.

Odra v zimě. Panorama z 18 snímků, 6 fotek na výšku ve třech řadách, -10 stupňů Celsia. Zima 2010.

Neřešil jsem moc, jakým fotoaparátem fotím a bylo mi taky jedno, jakou lokalitu fotím. Vycházel jsem z toho, co bylo k dispozici. Neřešil jsem, jestli je to dobré nebo špatné. Ikdyž mi pár fotografů sem tam říkalo, že Poodří není moc atraktivní, že jinak by tam přece fotilo víc lidí a ne jen já. A tak jsem po pár letech, kdy už moji dovednost kolektiv ve škole po několika vyhraných fotosoutěžích tiše toleroval, chtěl vytřít zrak kolegům fotografům. Pamatuji si, jak na serveru FotoAparát působila fantastická komunita nadšených amatérských i profesionálních fotografů všech žánrů, kteří si navzájem hodnotili a komentovali své snímky. Vždy jsem po nahrání nového záběru čekal na to, jestli se u snímku zastaví fotografové jako například Marek Potoma, Tomáš Kašpar, Boris Michaliček, Lubomír Majerský, Lukáš Ondroušek, Ladislav Renner, Michal Vitásek, Daniel Řeřicha nebo Michal Balada. Pokaždé jsem byl zvědavý na jejich hodnocení a komentář. Při kladné zpětné vazbě jsem si to náramně užíval, při té záporné jsem snímek často smazal a ještě několikrát se na lokalitu vracel a snažil pořídit lepší záběr.

Les na jaře. První složení 5 expozic a aplikování Ortonova efektu - workflow, které od této fotky využívám u 85% fotek. Květen 2011.

Právě kvůli výše zmíněným snům a motivacím bylo mé fotografické úsilí vždycky (předem se omlouvám za angličtinu) goal-oriented. Jinými slovy jsem fotil a chtěl svýma fotkama dávat góly a vyhrávat. Což je poměrně vzdálené od klasické představy melancholického a zasněného fotografa s cigaretou a bílým vínem sedícím někde v kavárně nebo ateliéru. Díky tomu jsem ovšem skutečně několik gólů za dobu, co fotím, z mého pohledu střelil. Povedlo se mi zvítězit v několika ročnících soutěže FotoAkademie (díky těmto vítězstvím jsem byl schopen nezávisle na rodičích generovat příjem, ze kterého jsem si hradil vybavení i první vzdálenější cesty za focením), soutěž Bayer Ecology in Focus a také jsem získal nálepky Commended Image a Shortlisted Image v prestižních Outdoor Photographer of the Year, Sony World Photographer of the Year a BBC Wildlife Photographer of the Year (nutno podotknout, že u všech těchto zahraničních soutěží se jednalo o kategorii pro mladé fotografy do 18 let).

Peřeje Odry. Detailní záběr na drobné peřeje odrážející barvu nasvětleného břehu a modré oblohy. Březen 2012.

Po pár letech postupného zlepšování jsem cítil, že jediný, komu chci ještě vytřít zrak, jsem já sám. Chtěl jsem každou svou novou fotkou překonat tu starou. A upřímně si myslím, že určitý čas se mi to dařilo. Přirozeně to však začalo být s každou další fotkou těžší a těžší a stále větší dřina. Myslím si, že je to past každého člověka, který se zabývá kreativní činností. Po napsání tohoto odstavce jsem si se zděšením až nyní uvědomil, jak ješitný a egoistický přístup to je. Možná je to i odpověď na stále se stupňující míru úprav v počítači včetně retuší u fotografií jako takových. Možná upravujeme své snímky jen pro vlastní ego, nikoli pro fotku nebo diváka. Ale to jsem asi trochu odbočil.

Torza dvojice stromů. Zima 2012.

Co je důležité, a nebojím se to říct, vytřít všem zrak včetně mě samotného, se mi podařilo. Celý ten dlouhodobý proces učení jak udělat lepší fotku mě naprosto změnil a neskutečným způsobem obohatil. Když opomenu to, že jsem někde udělal hezký obrázek, tak jsem díky focení získal všeobecný přehled, měl jsem motivaci se perfektně naučit angličtinu, dokonce se mi povedlo na určité úrovni díky vizuální řeči více porozumět komunikaci jako takové a možná jsem se díky tomu naučil číst nejen v obrazové a vizuální symbolice ale i v symbolice lidské gestikulace a řeči. Pochopitelně jsem i odstranil svou vadu řeči. Stačil mi měsíc soustředěné práce se sebou samým s drobnou pomocí logopeda na to, aby se mi to povedlo. Už jen vědomí, že podobně jako se mi povedlo dělat hezké fotky, se mi v životě povede cokoliv jiného, do čeho se pustím s maximálním nasazením, je neskutečné duševní bohatství. A je fakt jedno, jestli je to hra šachu, odstranění ráčkování, uběhnutí maratonu nebo vyřešení diferenciální rovnice.

Mazácké skály. Říjen 2013.

S vědomím všeho výše napsaného a s portfoliem krásných fotek a mnoha úspěchy ve fotosoutěžích se mi zcela náhodou povedlo navíc něco neuvěřitelného. Vyfotil jsem snímek, který zcela vybočuje z mého klasického rukopisu, zachycuje dosud neviděný přírodní úkaz a je neotřele nakomponovaný. Pochopte, že jsem vůbec nečekal, že snímek získá tak obrovský a silný ohlas fotografické i laické veřejnosti. Nebyl to můj záměr. V moment focení jsem chtěl jen maximálně využít podmínek, které se mi při focení naskytly, a vytušil jsem, že by mohla fungovat nezvyklá kompozice s prvním kmenem v jakémsi polocelku v popředí. Jedním snímkem jsem během 24 hodin od publikování vytřel všem zrak, kývl první z 6 britských agentur na nabídku zastupování této fotky na tamějším trhu a mnohonásobně překonal většinu ostatních záběrů mého dlouho tvořeného portfolia. Osm let poté, co jsem se styděl říct, že mě začalo bavit fotit a co jsem o podobném úspěchu ani nesnil, se to najednou stalo. Původní motiv najednou přestal existovat. Takže co dál?

Zmrzlý les. Šedivka, od které jsem nečekal víc než pár desítek shlédnutí, jich za rok od pořízení získala pravděpodobně víc než milion. Listopad 2014. 

Jasně, mohl bych začít fotit jen lesy v mlze, snímky třeba i desaturovat, hrát si s černobílým podáním, hledat jen grafické kompozice. Mohl bych si udělat lepší webovky a začít tam prodávat workshopy a zaručené úspěchy na kvalitní fotky. Napadlo mě dokonce i přestat své snímky upravovat a jít naprosto opačným směrem než jakým se hlavní proud fotografie v dnešní době ubírá. Popravdě nevím, jestli se nějakým z těchto směrů vydávám, spíš ne. Důležitější je to, že cítím najednou obrovský odstup od své vlastní tvorby. Dal jsem si od focení docela dlouhou pauzu, díky které cítím, že jsem schopen víc ocenit jak vlastní tvorbu, tak zejména tvorbu ostatních fotografů. A hlavně jsem si uvědomil, jaký smysl pro mě fotografie má a co mi fotografie dala. Dřív jsem hodně přemýšlel nad tím, jak na mých fotkách budou vypadat místa, která jsem navštívil při mých hledání nových motivů s výhledem na dobré světlo. Dnes mám hlavu plnou nápadů, jak může fotografie pomoct v určitých životních situacích tak, jako kdysi pomohla mě. Dala by se využít jako terapeutická metoda. Samotného by mě to nenapadlo. Děkuji za tento nápad několika lidem, kteří mě v minulosti kontaktovali se slovy chvály mé tvorby a po delším rozhovoru mi prozradili, že fotit začali právě v těžkých životních obdobích. Fotografování by se podle mě dalo zahrnout v léčebnách, dětských domovech a podobných zařízeních. Určitě by fotografii slušelo větší zahrnutí do školních osnov. Fotografie je dnes pravděpodobně nejrozšířenější koníček na planetě a má pozitivní účinky na osobní rozvoj. Právě ve školách by mohla sloužit k rozšíření obzorů žáků, uvědomění si odlišností, rozvoji tolerance, uvědomění si rozdílného nazírání na (fotografovanou) věc a pomoct tak diskuzi a ve výsledku tak eliminovat projevy šikany a nesnášenlivosti.

Věřím, že v budoucnu mé fotografie budou jen druhotným produktem mé snahy aspoň část z výše zmíněných ideálů dosáhnout. Ještě, že mi je jen těch jednadvacet.

Stará vrba při západu slunce. Právě záběry stromů a lesů jsou podle mého názoru v mém portfoliu ty nejsilnější. Letos jsem měl co dělat, abych našel motivy a pořizoval fotky srovnatelné se záběrem zmrzlého lesa. Potřeba posouvat laťku a zahojit duši je na štěstí dávno pryč. Fotografii jsem dost obětoval, ještě víc jsem získal. Díky za to! Březen 2015.