Fotografujeme noční oblohu (6): meteory a družice

Ačkoliv mají meteory s družicemi jen velmi málo společného, pro pozemského pozorovatele jsou to zdroje světla promítající se na noční obloze. V tomto článku si vysvětlíme, jak fotit meteory, meteorické roje a družice.

Kromě užitečných rad a tipů do praxe pro vás máme i pár zdrojů, díky kterým nebudete fotit naslepo - dnes již existují přesné předpovědi viditelnosti družic i meteorických rojů.

Meteory a meteorické roje

Podívej, padá hvězda, něco si přej. Tuto větu slyšel asi každý, kdo se někdy díval na jasnou noční oblohu a čekal, až uvidí právě tu „padající hvězdu“.

Správně se tento jev nazývá meteor a nevzniká proto, že by někde „padala“ hvězda. Vesmír je plný kamínků, kamenů, šutrů, větších kusů skal a jiného kosmického nepořádku. Stačí, aby do zemské atmosféry vletěl i menší kámen a výsledkem může být pěkná podívaná. Díky velmi vysoké rychlosti  vznikne takové tření o atmosféru, že se kámen během velmi krátké doby vypaří. Průvodním jevem toho je meteor, lidově řečeno padající hvězda.

Pokud jsou tyto kameny pozůstatky po kometách, bývá jich často vidět více za určitý časový úsek (více meteorů za hodinu). Takový jev potom nazýváme meteorický roj. Populárním rojem jsou například Perseidy, které můžeme sledovat vždy v srpnu.

Na obou snímcích výše jsou meteority. autoři: vlevo Zdeněk Horna, vpravo: Martin Gembec.

Vybavení pro fotografování meteorů

Pro fotografování meteorů a meteorických rojů není potřeba žádné speciální vybavení. Vystačíme si s pevným stativem a fotoaparátem. Vhodnější než kompakt je digitální zrcadlovka, protože obvykle nabízí větší možnosti nastavení (hlavně delší časy expozice). Samozřejmě pro fotografování meteorů stačí i kompaktní fotoaparát, který umožňuje časy závěrky dlouhé alespoň půl minuty.

Jak fotografovat meteory

S fotografováním meteorů a meteorických rojů je to podobné, jako s fotografováním blesků. Také trvají velmi krátkou dobu. Kamínek či balvan, který do vrchních vrstev zemské atmosféry vletí rychlostí řádově v desítkách kilometrů za sekundu, se vypaří opravdu rychle (záleží na jeho hmotě a rychlosti). Proto je prakticky nemožné fotografovat meteory tak, že bychom čekali, až se nějaký objeví, a poté zmáčkli spoušť. Zaprvé je tu zpoždění spočívající v lidském reflexu a zadruhé mají fotoaparáty často prodlevu mezi zmáčknutím spouště a samotnou expozicí.

Vlevo: meteor (autor: Ladislav Bálint), vpravo: stopa po letadle.

Proto fotografujeme meteory tak, že spoléháme na štěstí. To v praxi znamená, že si předem zaostříme na něco velmi vzdáleného (lampa na obzoru, jasná hvězda,...) a upevníme fotoaparát na fotografický stativ. Namíříme jej na nějakou část oblohy, nastavíme dlouhý čas expozice a se samospouští nebo dálkovou spouští spustíme expozici. A čekáme, jestli se za dobu expozice nějaký ten meteor na fotografii nezachytí. Délka expozice by se měla pohybovat od 10 sekund (naprosté minimum) po několik minut, clonu je dobré použít zhruba f/2.8 až f/4, citlivost ISO středně vysoké (ISO 400, 800). Ideální je tudíž plně manuální režim M. Abychom tomu štěstí trochu pomohli, je vhodné použít širokoúhlý objektiv – tím zvýšíme šanci, že se nám podaří nějaký meteor vyfotografovat.

Tip: Meteor se na fotografii projeví jako protáhlá čára o takové délce, která odpovídá jeho viditelné dráze na obloze. U krajů bude tato stopa zeslabovat svůj jas – tím, jak meteor postupně získal na intenzitě a pak ji ztratil (vypařil se).

Tip: Při fotografování meteorů je velmi důležitá trpělivost. Je nutné počítat s tím, že se nafotí třeba i padesát minutových expozic, než se podaří nějaký meteor vyfotit. Průměrnou noc lze spatřit několik meteorů za hodinu, ale je to počet rozprostřený na oblohu od obzoru k obzoru. Tudíž některé meteory prostě nelze vidět nebo vyfotit (pokud nemáte na fotoaparátu nasazené rybí oko).

Stopu po meteoru lze na fotografii na první pohled zaměnit za stopu po letadle nebo družici. Cvičené oko fotografa-astronoma ale ví, že letadlo lidově řečeno bliká, a tak se podél čáry na fotografii vyskytují v pravidelném intervalu barevné tečky. Podle toho lze snadno odlišit stopu letadla od meteoru.

Vlevo - stopa po družici protnutá slabým meteorem (zhruba uprostřed), foto: Martin Gembec. Vpravo je snímek se stopou letadla.

Jak fotografovat meteorické roje

Meteorickým rojem obvykle nazýváme zvýšenou frekvenci meteorů objevujících se zdánlivě ze stejného místa na obloze, takzvaného radiantu. Meteory vyletují ze stejného místa a směřují do všech možných směrů – jako například sluneční paprsky.

Meteorické roje fotografujeme naprosto stejně, jako běžné meteory. Velmi dobré je ale vědět, kde se zhruba nachází radiant právě probíhajícího roje. A kdy nastává jeho maximum (nejvyšší aktivita). Pak už stačí v danou noční dobu namířit objektiv (raději širokoúhlý) do míst radiantu. Tím lze snadno zvýšit svou šanci na vyfotografování většího množství meteorů.

Jednotlivé meteorické roje se nejčastěji nazývají podle souhvězdí, ve kterém se nachází jejich radiant. Pokud tedy fotografujeme například Perseidy, namíříme fotoaparát do souhvězdí Persea, při Leonidách zase do souhvězdí Lva a podobně.

Tip: Informace o jednotlivých meteorických rojích, jejich maximu a předpokládaném průběhu lze nalézt ve Hvězdářské ročence, různých časopisech s astronomickou tématikou a také samozřejmě na internetu. Zajímavé úkazy včetně významnějších meteorických rojů jsou pravidelně aktualizovány na stránkách České astronomické společnosti (www.astro.cz).

Fotografujeme družice

Oběžná dráha Země je vcelku rušné místo, kde se pohybuje značné množství družic a jiného kosmického smetí, které tam člověk zanechal. Pro fotografa jsou družice také zajímavým objektem. Některé totiž na zem doslova vrhají světelná prasátka většinou pomocí solárních panelů. Člověk pak může spatřit velmi zajímavý jev, při kterém se na několik sekund velmi jasně rozzáří zvolna se pohybující bod na obloze.

Vybavení pro fotografování družic

Pro fotografování družic není potřeba žádné speciální vybavení, stačí stativ a fotoaparát. Družice, které stojí za to fotografovat, jsou totiž dost jasné na to, aby bylo možné je vyfotografovat i lepším kompaktem nebo levnou zrcadlovkou. Opět je výhodnější mít k dispozici dálkovou spoušť, která zamezí rozklepání fotoaparátu na stativu. Tu lze ale nahradit použitím samospouště.

Jak fotografovat družice

Fotografování družic je velmi podobné jako fotografování meteorů. Je prakticky stejné, a to jak z hlediska nastavení fotoaparátu, tak samotného postupu. Ovšem s tím rozdílem, že pokud z předpovědi víme, kdy a kde budou jaké družice vidět, fotíme najisto.

Existují internetové zdroje, které obsahují předpovědi viditelnosti družic na noční obloze. Díky tomu si lze předem zjistit, v kolik hodin a kde bude viditelná nějaká družice. Tip: Předpovědi viditelnosti družic jsou k nalezení na internetových stránkách http://www.heavens-above.com.

Jak identifikovat družici

Při pohledu na jasnou noční oblohu nemusí být snadné odlišit družici od všech ostatních hvězd, letadel a planet. Existuje ale způsob, jak družici odhalit. Většina z nich se totiž pomalu a zcela neslyšitelně pohybuje po noční obloze. Vypadají jako hvězdy, které konstantní rychlostí putují po obloze, a to rychlostí podobající se rychlostem dopravních letadel. Narozdíl od letadel družice neblikají a nevydávají žádný hluk – díky tomu je lze od letadel odlišit. Za jeden večer lze spatřit desítky družic - to si až pak člověk uvědomí, jak rušným místem je oběžná dráha Země.

Tip: Družice na obloze svítí ne proto, že by samy vydávaly světelné signály, ale proto, že odráží sluneční světlo. Pokud má družice nějakou větší rovnoběžnou plochu (např. solární panely), pak může fungovat jako zrcadlo a na Zemi může doslova vrhat světelné odlesky.

Některé družice mohou chvilkově dosáhnout extrémních jasností, to když se od jejich velkých solárních panelů odrazí světlo na Zemi. Taková družice svým jasem spolehlivě předčí i ty nejjasnější hvězdy na obloze.

Vlevo: stopa po letadle. Vpravo: stopa po družici.