Cela pro cestovatele (I. díl)

„Pojď za mnou,“ řekl dozorce Mirkovi, když za nimi bouchly dveře bloku. Ta rána proletěla chodbou jako startovní výstřel, který měl upozornit všechny vězně, aby vyšli před své cely a prohlédli si nováčka na patře. Ale nepřitáhla jen dychtivé pohledy vězňů. Prolétla Mirkovi ušima jako rána z děla a její dozvuk mu hučel v hlavě po celou nekonečnou cestu k cele číslo 47. Čtete 21. článek z cyklu Sám na cestách aneb fotografie mého života.

Když se s rachotem otevřely těžké kovové dveře s malým okýnkem uprostřed, naskytl se Mirkovi první pohled do místnosti, která se měla stát jeho novým domovem. Byla to malá šedivá komora, jejíž velkou část zabírala plechová patrová postel, vedle níž se pod zamřížovaným oknem se dvěma kruhovými větráky, krčil stůl rozměrů police na knihy. Temný kout za dveřmi ukrýval záchod a další temný kout pod horní palandou ukrýval vězně, jehož prozrazoval jen kouř z cigarety, valící se ke stropu cely.

„Hej!“ křiknul dozorce. „Tohle je tvůj novej kámoš.“

Vězeň shodil nohy z postele a líně otočil hlavu ke dveřím. Cigareta mu kouřila do očí, a tak je trochu mhouřil. Po chvíli ticha vstal a podal Mirkovi ruku. Dozorce odešel.

„Jmenuju se Mirek.“

„Ahoj, já jsem Colin.“

Colin típnul cigaretu a sednul si ke stolu. „Za co tady jseš?“ zeptal se Mirka, který přešel k posteli a rozhlížel se po cele.

„Za držení útočných zbraní.“ řekl Mirek co nejklidněji, aby Colin nepoznal, jak nervózní je. „A za co ty?“ zeptal se Mirek rychle, aby odvedl řeč od svého činu.

„Mě chytli se sedmi sty gramy drog.“ řekl klidně Colin a dál sledoval Mirka. „Tvoje je ta horní palanda,“ ukázal Colin na postel. Mirek si na ni položil knížku a zbytek věcí uložil do bedny pod postelí.

Colin seděl na židli u svého stolu, který byl obsypaný sirkami a lepidlem. V rohu se válela hromádka tužek, nějaké papíry, kelímek na vodu a obálky. Zdálo se, jako by tu Colin žil už několik let. Vlasy i vousy mu začínaly šedivět, tváře měl propadlé, ruce potetované a pohled prázdný s jiskrou přátelskosti.

„Nikdy před tím jsem ve vězení nebyl. Jak to tady chodí?“ zeptal se Mirek o poznání upřímněji.

„Já ti to pak všechno povím, ale teď musím na hodinu angličtiny.“

Ve chvíli, kdy to dořekl, zarachotily klíče ve dveřích a Colin odešel. Mirek si oddychnul a znovu se rozhlédl po cele. Zeď nad stolem byla oblepená plakáty nahých holek.  Pohled to byl uklidňující a znepokojivý zároveň, protože přímo uprostřed té záplavy prsou a nahých zadků se tyčila fotografie vrásčité babičky, která celou koláž rušila.

 Policejní stanice na Gibraltaru - místo výslechu a prvních dvou nocí ve vězení

Přes hranu dolní palandy, roh stolu a okraj palandy horní vylezl až pod strop cely a přál si, aby odtud nemusel do konce svého pobytu. Nechtěl se s nikým seznamovat, vyprávět si kriminální historky nebo snít o životě tam venku. Chtěl tu ležet a čekat na propuštění. Knížku si dal pod polštář a povlíknul si deku. Pak se do čisté postele položil jako do rakve a sledoval stále trochu zamlžený strop. Zavřel oči a cítil jen hodně zředěný cigaretový kouř. Takový, který cítíval jako kluk, když se táta vracel z balkonu domů.

Rána otevřela Mirkovi oči. Musel na chvíli usnout. Aby ne, když poslední dvě noci skoro nespal.

Vešel Colin a posadil se ke stolu. Když cvaknul zámek ve dveřích, řekl: „Tak ty chceš vědět, jak to tady chodí jo?“

Mirek se posadil na posteli a přikývnul.

„Ono je to jednoduchý. Jako nováček týden nesmíš z cely pryč. Jen pro snídani, oběd a večeři si dojít musíš. Máme tady společenskou místnost, kde koukáme na televizi a jeden kluk tu půjčuje knížky. Jinak je celkem nuda.“

„Znáš někoho, koho zavřeli za to samé co mě?“

„Znal jsem jednoho kluka, kterého chytli s pistolí a ostrými náboji. Dostal rok. Ale bůhví, co s tou pistolí dělal. Asi nic moc, když dostal jen rok, ale i tak. Víc o tom nevím.“

Mirek Colinovi neřekl, že jeho zbraň byl jen pepřový revolver. Ale i tak mu jako alarm v hlavě blikalo slovo rok.

Chullo 2612 m. n. m. (dva týdny před Gibraltarem) 

Dveře cely se znovu otevřely. Chodbou znělo slovo večeře. Colin vstal od stolu, vzal si hrnek a šel ke dveřím. Mirek seskočil z postele, z bedny vylovil hrnek a šel za Colinem. Dohnal ho uprostřed chodby. Colin se na něj otočil a zeptal se: „Jak že se to jmenuješ?“

„Mirek Prousek.“

„Prozek?“ ptal se znovu Colin.

„Jo. Tak nějak se to čte. Prozek.“ řekl Mirek, když sestupovali po schodech na konec fronty.

„Ty jsi ten novej, že?“ ozvalo se na konci řady. „Jo, jmenuje se Prozek,“ připojil se Colin. „Jak že se to jmenuješ?“ zeptal se s úsměvem někdo jiný. „Prozek se jmenuje!“ křiknul ten první a všichni se začali smát.

„Za co tady jsi?“ zeptal se kluk bez levé ruky.

„Za držení útočných zbraní.“ odpověděl Mirek podle obvinění, které mu před dvěma dny řekli na stanici.

„Hm,“ uznale pokýval kluk bez ruky a připojil se k smějící se tlupě.

„Čemu se to pořád smějou?“ zeptal se Mirek potichu Colina.

„Toho si nevšímej. Jsou blbí. Tvoje jméno se vyslovuje stejně jako prášek, kterým se léčí deprese. Snadno na něm můžeš být závislý. Je to taková hnusná lékařská droga. Jmenuje se Prozac.“

Když Mirek doputoval na konec fronty, měl za sebou několikáté vysvětlování, jak že se to jmenuje a za co že tu je. A ke kuchaři, který Mirkovi kydnul na tác neidentifikovatelnou červenou směs a jablko, se doneslo už jen to, že je Prozek a něco jako dealer drog, který má rád zbraně.

Klášter Montserrat (měsíc před Gibraltarem) 

Na cestě po schodech zpátky do cely se párkrát ozvalo „Tak čau Prozek!“ ale Mirek se snažil nevšímat si těch narážek a rádoby přátelských průpovídek. Sednul si na Colinovu postel, dloubal do hmoty na tácu a poslouchal, jak Colin chrochtá čelem k prsatým holkám.

Po večeři se tácy vracely na chodbě a šlo se do společenské místnosti. Všechny cely zůstaly otevřené. Colin už byl u televize a Mirek vykouknul na chodbu.

„Ty můžeš taky!“ křiknul dozorce z druhé strany chodby.

Ne že by se Mirkovi chtělo, ale s trochou suverénního herectví a kamenné tváře se vydal do společenské místnosti, kde seděl jen Colin a další tři vězni. V televizi běžel nějaký španělský film. Západ slunce zářil celou místností. Bylo tu výrazně tepleji než v cele.

 Věznice na Gibraltaru

Posadil se na židli poblíž Colina, který se k němu natočil a povídá: „Tam někde by mělo být tvoje auto,“ a ukázal z okna. Mirek si vzpomněl, že se Colina při večeři zeptal, jestli neví, kde by mohli držet jeho auto.

Okamžitě vstal a podíval se skrz špinavá okna. Výhled tu měli pěkný. Viděl nejen nákladní lodě, čekající v přístavu, ale i silnice a rozlehlá parkoviště s novými, ještě zabalenými auty. Na obzoru byl vidět horizont Afriky.

Mirek šmejdil očima po parkovištích, ale svoji Fíbí nikde neviděl. „Co vím, tak mají dvě parkoviště, kde zabavená auta uchovávají, ale kde je to druhý nevím,“ řekl Mirkovi večer než šli spát.

Mirkovi se moc spát nechtělo, ale taky už nechtěl nic řešit. Nechtěl vědět, co se bude dít zítra. Nechtěl vědět, kdy se bude moct omýt. Chtěl jen vědět, kdy se odsud dostane pryč. A to mu tady v base stejně nikdo říct nemohl. A jestli to má být za rok? Tak s tím nic nenadělá. Ale myšlenky na útěk mu nikdo zakázat nemohl. Díky nim v klidu usnul.