Altipláno – fotoexpedice do krajiny na dosah nebe II.

Náhorní plošina altipláno mezi chilskými městy Iquique a Arica patří k těm úplně minimálně navštěvovaným částem tohoto už tak pustého a neobydleného koutu země. Zdejší kaktusové lesy, termály či sopky za návštěvu stojí.

Zatímco altipláno okolo San Pedra de Atacama (popsané v prvním díle cestopisu) je relativně dost navštěvované a k hlavním zajímavostem míří každý den spousta aut místních cestovek (pokud zde ale zůstanete přes noc, budete je mít sami pro sebe), severní část altiplána je mnohem opuštěnější. I tuto část je možné navštívit v rámci zájezdu místní cestovky, přejezd z Iquique do Aricy nebo naopak rozhodně není každodenní záležitostí. Ideální je tak vlastní auto (terénní), dostatečná zásoba jídla a vody, dobrá aklimatizace, benzín v kanystru a chuť na dobrodružství.

My vyrazili z Iquique, docela příjemného přístavního města ve stínu obřích písečných dun. Stoupání k bolivijské hranici u městečka Colchane přerušujeme u města duchů Humberstone. Na Atacamě byla v 19. století založena více jak stovka oficinas saliteras – továren na těžbu a zpracování ledku. Po vynálezu jeho umělé extrakce ale byla poměrně rychle opuštěna a vydána na pospas poušti. Humberstone a nedaleká Santa Laura jsou jakýmisi skanzeny, dokumentujícími život těchto měst.

Kaktusový les

Cílem pro první noc je kaktusový les u Panavinta, nedaleko bolivijské hranice. Několik zdejších kopců pokrývají rozsáhlé porosty kaktusů Echinopsis atacamensis. Cestou ještě odbočujeme k termálnímu poli Baños de Puchuldiza, jemuž vévodí gejzír chrlící horkou vodu desítku metrů vysoko. Koupel v horkých bazéncích je příjemným zpestřením.

Ke kaktusovému lesu přijíždíme ve chvíli, kdy slunce zapadá za kopcem, a tak fotím až noční scény. Ráno vstávám před úsvitem a hledám nejrůznější kompozice, vrcholící ve chvíli, kdy se konečně přes obzor přehoupne slunce. Neuvěřitelně krásné místo – a kromě lam ani živáčka…

Po snídani přejíždíme hlavní cestu směrem na sever, do národního parku Volcán Isluga pojmenovaného podle sopky, dominující zdejší krajině. Z jejího vrcholu neustále stoupá dým připomínající, že se jedná o vulkán aktivní. U laguny Arabilla pozorujeme plameňáky Jamesovy, nejvzácnější ze zdejších tří druhů plameňáků.

Zdejší cesty jsou prašné, některé docela dost kamenité, okolo brodů naopak rozbahněné. Na hezkých úsecích se dá jet i 60 km/h (a dávat hodně dobrý pozor na kameny a díry), často ale jedeme jen o málo rychleji než krokem. I relativně krátké přejezdy tady trvají dlouho. Při jedné zastávce zjišťujeme, že máme píchlé kolo – výměna se daří bez problémů, od této chvíle se ale nezbavím nervozity z faktu, že rezerva je použita, ale na asfalt nám chybí ještě pěkný kus cesty krajinou nikoho, kde není jiných aut ani mobilního signálu… Cestu k nádherně červené laguně Roja vzdáváme, protože cesta (z níž máme odbočit na jakousi pěšinu) je tak neuvěřitelně rozbitá a kamenitá, že riskovat další defekt nebo poškození auta se nám nechce.

Termály, sůl a nanduové

Cílem pro druhou noc je Salar de Surire. Cestu k němu si zkracujeme přes Bolívii, čehož po chvíli litujeme – za sedlem, už opět na chilské straně je cesta přerušovaná několika nahrnutými valy a příkopy, takže trnu, jestli se mi podaří dostat na cestu, nebo nás něco zastaví. Podařilo se a parkujeme u Termas de Polloquere, termální pole na jižním okraji 160kilometrové solné pouště. Pára a dým stoupají k nebi, bílou sůl doplňuji jasně žluté sirné povlaky, hotový fotografický ráj. Večer a hlavně ráno (kdy vlivem teploty hluboko pod bodem mrazu je pára nejintenzivnější) fotím snad nekonečno kompozičních variant. Po východu slunce se ještě v sirné horké vodě koupeme, z kanystru doplňuji benzín a podél salaru míříme na sever.

Název Salar de Surire pochází ze španělského označení suri pro nandu Darwinova, a opravdu se nám tohoto ptáka daří zahlédnout. Na rozdíl od lam je však dost plachý a okamžitě odbíhá, podobně vždy vyplašíme i hejna plameňáků. To z jezera uprostřed Salaru de Surire bylo jednoznačně největší. Na severním konci se sůl těží, takže se dostáváme na lepší cestu, projížděnou nekonečnými proudy nákladních aut. Z hlavního tahu ale odbočujeme k národnímu parku Lauca, našim cílem jsou lagunas Cotacotani, spleť jezírek mezi hřbety tvořenými lávovými výlevy ze sopky Parinacoty.

Národní park Lauca

Cesta k Cotacotani je opět zkouškou možností auta, ale pohledy na sopky a hladinu jezera při západu slunce stojí zato. Po setmění chci přejet k rančerské stanici na břehu jezera Chungará, ale na silnici k bolivijským hranicím je kvůli opravě jednosměrný provoz a prakticky celou noc zde jede nekonečný proud kamionů z Bolívie. Nedobrovolně tak zůstáváme spát na plácku u cesty s nadějí, že brzo ráno bude provoz opačný.

Vstávám ještě v hluboké noci, fotím opět úžasné noční nebe a v mrazu přejíždíme na původně uvažované místo a stoupáme do svahu, porostlého zelenými kopečky pozoruhodné rostliny llareta. Hledám ideální kompozici a zkouším různé varianty s fialovou oblohou před úsvitem i vycházejícím sluncem. Fotogenické jsou i porosty bofedales přímo na břehu jezera. Nyní už nezbývá než sjet přes 4 výškové kilometry dolů k moři do Aricy, vrátit auto a (tak trochu paradoxně) po stejné cestě přejet zase zpět a pokračovat do Bolívie.

Více fotografií a informací včetně mapy cesty najdete na mém webu.

První část cestopisu