Řekli byste, že je možné vylézt s těžkou foto-technikou na Torre di Toblin, z vrcholu nafotit západ slunce a pak se s příchodem tmy vydat dolů? Chtěli byste se podívat na ferratu, na které se natáčel Cliffhanger se Sylvestrem Stallone? Chcete vidět, jak to dopadne, když si banda fotografů usmyslí focení trošku okořenit adrenalinem? To vše se tentokrát nejen dočtete, ale i zažijete na vlastní kůži prostřednictvím videa, z GOPRO kamery namontované na mé přilbě!

Tre Cime di Lavaredo jsou pro mnoho z nás symbolem Dolomit. V roce 2012 (článek) jsem se k těmto skalním útvarům vydal v rámci individuální fotografické výpravy, v letech 2013 (článek), 2014 (článek) a 2015 pak v rámci fotografických workshopů. Oblast nabízí nejen fantastické výhledy, ale i zajímavé lezení v podobě všudepřítomných ferratových cest.

V roce 2015 jsem v oblasti strávil téměř měsíc. Kromě tradičních lokalit, jsem se totiž (v doprovodu několika dalších kamarádů fotografů) rozhodl navštívit několik nových ferrat. A abych netroškařil, vybral jsem ferraty přímo legendární.

Ferrata Dibona

Horský vůdce Gabe (Sylvester Stalone) vbíhá na visutý most překlenující skalní průrvu, když zavadí o natažený drát ve výši kolen. Tím spustí časovač nastražené bomby a má jen pár sekund na to, vrátit se zpět, než se mostek propadne do hlubiny. Jsme v Ampezzanských Dolomitech, kde se rodí velkolepá filmová scéna amerického akčního trilleru Cliffhanger.

Ano, ferrata Dibona je sice známá svou válečnou historií (za první světové války zde byla velitelská stanice italských bojových sil a je zde spoustu válečných pozůstatků), ale drtivá většina z vás si vzpomene spíše na fascinující a adrenalinu plné záběry z amerického akčního filmu, který se zde natáčel.

Ačkoliv ve filmu každá stěna vypadala hrozivě, ferrata patří k těm lehčím. Až do výšky 2 932 metrů, k chatě Rifugio G. Lorenzi, vás totiž vyveze trošku netradiční "vajíčková" lanovka. Výhledy z této ferraty jsou fantastické a tak si zde každý fotograf  hor určitě přijde na své.

Ferrata Etore Bovero

Col Rosa je skalnatý vrchol, tyčící se nad severním koncem údolí Valle d'Ampezzo. Svojí výškou sice nemůže soupeřit s okolními velikány, ale zato nabízí fantastické výhledy na Ampezzánské Dolomity.

Kdo nemá rád kolmé stěny a "vzdušné" výstupy, ať na tento původně válečný "chodník" raději nechodí. Výstup má převýšení cca 900 metrů, ale vyloženě lézt se musí až na posledních 200 metrech. Ačkoliv technicky náročných je zde jen několik úseků, potili jsme v ten den krev. Výstup totiž začínal hluboko v údolí, kde teplota ve stínu přesahovala na hory neuvěřitelných 33°C.

Přilbu si člověk v tom horku sundat nemůže, vysoké a nedýchající pohorky také ne, tak jsem to alespoň lezl bez trička (v naději, že nahoře nebudu úplně mokrý a že snad na ty záběry bez trička sbalím i nějaké holky) :o).

Ačkoliv obě ferraty nabídly mnoho fotogenických výhledů, moc jsem toho nenafotil. Na Etore Bovero bylo celý den příliš jasno (západ slunce z vrcholu byl krásný, ale bez mráčků) a na Diboně jsme se museli lanovkou vrátit ještě před západem slunce (kvůli následujícímu přesunu k Tre Cime).

Níže se podívejte na video z výstupu na obě ferraty. Video pouštějte kliknutím na fotografii nebo link níže. Doporučuji pouštět pouze se zvukem a vpravo dole přepnout na nejvyšší kvalitu přehrávání (1080px): https://www.youtube.com/watch?v=3kft5J-lcQM

 První slíbené video (Etore Bovero + Dibona):

Ferrata na Monte Paterno

Monte Paterno (německy Paternkofel) je 2 744 metrů vysoká hora, na kterou vede hned několik ferrat a která disponuje nejlepším výhledem na symbol Dolomit, Tři Zuby Lavareda (Tre Cime di Lavaredo). Na vrcholu Paterna jsem už byl mockrát. Poprvé po workshopu v roce 2013, následně ve 2014. Ve 2015 jsem z vrcholu fotil hned několikrát.

Nejlepší výstup však byl s bandou fotografů, které jsem znal už z Tater. Někteří z nich se mnou byli fotit již potřetí a tak jsem předem věděl, že se půjde na vrchol a že to bez problémů zvládneme.

Na vrchol jsme se vydali tradiční cestou, ze sedla Forcela Lavaredo (2 454 m.n.m.). Tunýlkem, ve kterém jsme museli lézt téměř po čtyřech, jsme se dostali na skalní římsu, na které nás ve skále vykopaná cesta (z první světové války) zavedla až do štěrbiny Gamsscharte (2 650 m n.m.).

Až do tohoto bodu to byl defakto "choďák", odtud dál vede vrcholová ferrata, která nás dostala až na vrchol. Počasí nám přálo a tak nás nahoře čekala zasloužená odměna v podobě nejlepšího výhledu, jaký Dolomiti nabízí.

Po dostatečném nabažení se těchto výhledů, hromadě nafocených fotografií a několika skupinových "selfie-videích", jsem vzal celou bandu zpět, přes tunely z první světové války, které se vinou vnitřkem hory a ústní až před chatou Locatelli.

Ferrata na Torre di Toblin

Torre di Toblin je téměř kolmý skalní útvar, který se nachází jen několik desítek metrů za vrcholkem nad chatou Locatelli, ze kterého jsme velmi často fotili. Převýšení není takové jako v případě Mt. Paterna, ale ferrata je vzhledem k téměř kolmému charakteru fyzicky, technicky a hlavně psychicky náročnější.

Nástup do téměř kolmé stěny nenechal nikoho na pochybách. Tohle bude "sranda" :o) Pro mě to je vždy sranda dvojnásob, protože se při výstupu snažím natáčet nejen z přilby, ale i z teleskopické tyče. Když jednou rukou držíte tyč, druhou se držíte skály nebo lana, chybí často třetí ruka, která by karabiny (na kterých doslova visí Váš život) přepínala z jednoho lana na druhé. Takže se nejistíte a k tomu máte na zádech cca 15-20 kg foto-techniky, rezervního oblečení, jídla a pití.

Ferrata je však velmi dobře zajištěná. Ocelové žebříky nám jinak technicky obtížná místa fantasticky usnadňovaly a kde nebyly žebříky, byla natažená ocelová lana. Na videu to tak nevypadá, ale nejobtížnější byla skalní rozsedlina, která byla široká natolik, že jsme ji museli prolézt "na pavouka". Ruce i nohy máte roztáhnuté, zapřené do stěn a takto se posouváte směrem nahoru.

Protože jsem měl v batohu hromadu rezervního oblečení včetně lékárničky (pro noční sestup a případ nouze) několikrát se mi podařilo v různých štěrbinách zaseknout. Prostě cesta nahoru není dělaná pro těžce naložené fotografy.

I tak jsme ale vrcholu bezpečně dosáhli! Nahoře nás čekal západ slunce a neskutečná krása v podobě kuželů světla, které si nečekaně prodraly cestu skrze mraky. Byl to pravděpodobně nejfotogeničtější a nejemotivnější západ slunce, jaký jsem v Dolomitech viděl (viz foto výše).

Po západu slunce jsme udělali mnoho dokumentačních záběrů na vrcholové skalní římse (viz fotografie výše v článku), nasadili čelovky a vydali se potmě do bezpečí doliny.

Co říct závěrem? Ačkoliv to na videu vypadá jako nebezpečná zábava, ferraty, na které beru veřejnost, mají podle tabulek nízké hodnocení obtížnosti. Zvládne je kdokoliv, kdo se vyloženě nebojí výšek, má alespoň průměrnou fyzičku a je náležitě vybaven (sedací úvazek + ferratový set + přilba + čelovka). Fotografování zejména z vrcholu Torre di Toblin nám tentokrát fantasticky vyšlo a byl to skvělý zážitek i pro mě (i když jsem byl na vrcholu již mnohokrát). Když je dřina při výstupu odměněna skvělým světlem na vrcholu a fotograf si domů odnáší dokonalé fotografie okořeněné adrenalinovými zážitky, nemůže si snad ani víc přát...

Druhé slíbené video (Mt. Paterno + Torre di Toblin):

Video pouštějte kliknutím na fotografii nebo link níže. Doporučuji pouštět pouze se zvukem a vpravo dole přepnout na nejvyšší kvalitu přehrávání (1080px): https://www.youtube.com/watch?v=OU0t6l0AwaU

Úplně nakonec bych rád poděkoval firmě VAUDE (http://www.vaudecz.cz/), která všechny mé výpravy sponzoruje.